středa 14. září 2016

Krátký problesk úvahy I. - Jak zazdít sebe sama

Člověk, který je chytrý a vzdělaný (nebo se tak alespoň tváří), by se měl snažit své myšlenky vyjadřovat v běžně přístupně řeči. Má-li totiž co povědět, a to on by měl, nikomu neuškodí, když tomu bude rozumět.

Mladické těšení ega mluvou tak zahlcenou cizími slovy, latinou a řečtinou, že jí ani není možné chápat, ukazuje spíš na prudký pokles intelektu. Ona zeď slov, za niž se takový člověk schovává, totiž není z ničeho jiného než z běžných cihel, ale přes nápisy plné vzletných pojmů to není ani trochu vidět.

A tak si teď jdu dát čaj z herba hyperici, protože je prý vhodný na horší nálady, přičemž herba hyperici se zde vyskytuje v rámci supositio personalis determinata, pakliže došlo k impositio, čili k přiřknutí další kvality materii, krom té materiální, tedy signifikátu, a pokračovat v učení na státní závěrečnou zkoušku.
...
A tak si teď jdu dát čaj z třezalkové natě, protože je prý vhodný na horší nálady (přičemž "třezalková nať je tu užita ve výpovědi o jednotlivině, pakliže slova "třezalková nať" mají v našem jazyce význam a nejde pouze o náhodný shluk černé barvy) a pokračovat v učení na státní závěrečnou zkoušku.

středa 8. června 2016

Přání k narození dítěte

Mamka mě prosila o přání pro kolegu v práci, kterému se narodilo dítě. Chtěla něco roztomilého a miloučkého a ideálně bez nehezkých nápisů typu "BABY" přes jednu třetinu obrazu atp. Spíchl jsem tedy takovou drobnost na A5.



čtvrtek 19. května 2016

"Chlape, ty vůbec nežiješ!"

Člověk v životě slyší spoustu věcí, třeba i to, že "vůbec nežije," a přestože někdy je to k smíchu, protože za větou se skrývá mnohem povrchnější tvrzení: "Kdo nestrávil mládí zpitý do němoty, vůbec nežije," jindy si takovou výtku musí říci sám.

Jeden se podle křesťanského výkladu světa konečně chystá stát člověkem, ale se svou druhou polovičkou, která je k tomu třeba, našel v kalendáři jeden společný víkend až po šesti týdnech. Čas se proměnil v řešeto nesčetných "muset", "měl bych", "bylo by dobré", jejichž přítomnost spolehlivě vytlačila všechno ostatní. Šlo to celkem pozvolna: znovu aktivní blog, kam bych byl rád napsal už asi deset článků; komentování či přispívání na Krevetu; práce na aktuálním videoherním projektu; škola a někde průběžně vídání známých, čas "jen tak čumět z okna" nebo si pustit ducha povznášející film. Filmy se vůbec proměnily spíš ve výplach mozku, aby člověk chvíli neřešil tunu věcí, která na člověku leží jako krajta královská a zachoval si alespoň masku živého tvora. Zkrátka, aby zítřek přežil.

Velmi příznačné jsou lístečky na stole. Je celkem jedno, kolik se toho během dne či týdne udělá, na konci dne a týdne tam opět stojí zhusta vypsaný seznam věcí, které by bylo záhodno udělat. Nejsou to tak úplně nesmysly, ale přece se život proměnil v jakousi Sisyfovskou práci, kde se sice nevalí balvan, ale dobíhá vlak, popřípadě se v něm právě jede, jenže člověk, který sedí ve vlaku, se přemisťuje někam, kde má něco udělat, byť by to třeba bylo pouze koukání do mraků, ale rozhodně tam ještě není. Snad se může občas vyklonit z okna. Každopádně pořád jede a jede. Ale... co když se vlak převrhne?

...

A mimochodem, ten jeden volný víkend byl skvělý.




pondělí 15. února 2016

Volání přes hranice

Všechno je jednou poprvé a já mám za sebou první telefonní hovor do zahraničí s cizincem. Cool! Abych pravdu řekl, volat se mi nechtělo. Teď už tuším proč. Než člověk zavolal, uchovával si poměrně velkou naději dobrého konce, nedorozumění a nějakého omylu. Ačkoliv chápu, že jako Polák, který si nějak někde existuje, a najednou mu volá neznámé číslo, budete mírně v šoku, když se na druhém konci ozve:
"Good morning, this is Jindřich Pavlásek.
May I speak to Mr. Jméno Osoby?" 
Pak se ozvalo cosi velmi nesrozumitelného. Myslím, že to bylo: "Yeah, sure." 
"Excuse me I haven´t heard you." 
"Všššš. Píp. Píp. Píp." 
Zavolám tedy znovu, aby bylo zjevné, že nejde o nabídku spodního prádla nebo zlepšení erekce, a po devátém zvonění se polsky ozve, že volaný účastník je nedostupný a že mám zavolat později. Vypnul si telefon?
Pak mě na vteřinu prozvoní - asi kopíroval číslo, aby si ho dohledal, a vytočil ho omylem. 
Pak mu volám zpátky, aby bylo opravdu zjevné, že je to důležité. Zvoní to dlouho. Nic. Tak to pokládám. 
Píšu smsku s textem *N#, aby mi to oznámilo doručení zprávy (starý iPhone to holt sám od sebe neumí), ale kdo ví, jak to přes hranice funguje. Nicméně zpráva s Xtou upomínkou prý dorazila.
Napíšu další mail, napíšu na facebook přímo osobě a studiu, napíšu na twitter tweet přímo osobě a studiu. Přidám si osobu na facebooku do přátel, aby si vzpomněla, že máme smlouvu.
Třeba něco má, říkám si, a tak čekám a nejpozději zítra zavolám zas.
Pak už zbývá jen dopis do Polska - to by bylo taky poprvé. Volání nakonec samo o sobě nebolelo, ale jinak je to celé děsná pruda. Nasekat harantovi na holou. 

pátek 29. ledna 2016

Držák na toaletní papír

Přišlo to na záchodě rychle, jako osvícení, což je s podivem, protože světlo se nám na toaletě rozsvěcí dost pomalu: neúsporné žárovky měly svou výhodu, ale ve společnosti řízené penězi je holt třeba pořizovat to úspornější. Jenže kdy má ještě smysl spořit a kdy utrácet?
Je to samozřejmě téma složité, ale byl bych radši, kdyby se občas u věcí, které jsou "na celý život", utratilo trochu víc, protože je-li věc na dlouho a nevzhledná, budete ji vídat často a nijak vás nepotěší. Třeba takový držák na toaletní papír. Ten náš je starý snad patnáct let, je světle šedé barvy, drobně kropenatý, a protože je plastový, přišel po jednom roce o obě krajní zakončení, což nevadí, protože funkci to nemění a protože se tak toaleťák lépe vyměňuje.
Pominu-li, že držák na toaletní papír je v podstatě zbytečný, domnívám se, že takováhle věc, která je na rozdíl od zásnubního prstýnku skutečně skoro "na celý život", by si pár korun navíc zasloužila. Nemám jasnou představu krásného držáku, ale vzhledem ke své praktické funkci a ke své trvalosti by mohl být klidně snad i z mramoru. Návštěva záchoda by pak byla zážitkem - jako když jdete do muzea, do kostela nebo navštívit palác. Na takovém záchodě by se pak dalo doopravdy trůnit, a to už za to stojí.