středa 17. září 2014

Rozsáhlejší výpověď o pocitech z obhajoby

Lehce odpočatý, mohu hned na úvod povědět:

"Moi je suis le meilleur." :-D



Procházeje v mírně nostalgickém zaujetí staré a dávno zapomenuté skladby, narazil jsem na píseň z muzikálu, který zpracovává nepřekonatelného a nadčasového Malého prince, což pocity ještě znásobilo.

Malý princ je v mém životě totiž kniha vskutku výjimečná. Poprvé jsem ji ale nečetl, nýbrž slyšel, a to dokonce několikrát. Popravdě to nebylo kvůli náboženské úctě k dílu či z nějakého jasnozřivého vytržení. Vůbec ne! Ptal jsem se stále: "Co na tom ti lidé vidí?" A tak se stalo, že jsem si z Malého prince odnesl hlavně kulaté planetky, na kterých žijí neúměrně velcí lidé, nebo obráceně: že planety jsou tak malé, že se na nich lidé jeví jako titáni. Když jsem pak trávil prázdniny u babičky, dokonce jsem si takovou planetu sám nakreslil a po vzoru encyklopedistů jsem ji doprovodil podrobným popisem. Měla jen několik kilometrů a žil na ní křiklavě zelený mimozemšťan s fialovými kraťasy. To byl Malý princ.

Než jsem ho potkal podruhé, naučil jsem se číst a psát. Nebylo to ovšem nic excelentního. Vlastně to bylo tak špatné, že mě poslali k doktorovi, aby se zjistilo, jestli nemám dyslexii či dysortografii. Když mi řekli, že nějakou takovou poruchu sice mám, ale že jsem moc chytrý, že to mohu intelektem odstranit, že tudíž žádný polehčující dokument nedostanu, strašlivě jsem plakal. Nic na tom nespravilo útěšné: "Měl bys mít radost, že s tím můžeš něco dělat." A tak se stalo, že mě aura neschopnosti pronásledovala většinu mých gymnasiálních let, což jsou právě ta léta, kdy jsem hroznýše, beránka a lišku potkal znovu. Bylo to na hodinách francouzštiny a z četby si pamatuji pouze strašlivý strach, že mě vyvolají ke čtení a k překladu. Ale k hodinám francouzského jazyka se pojí také významný okamžik, kdy jsem z kontextu odvodil smysl slova, zatímco jiní tápali. Co jiní? Ti nejlepší francouzštináři! Dodnes si pamatuji podivuhodnou otázku: "Ty jo, jak to víš?" Věci se začaly proměňovat.

Snad bylo na Malého prince tenkrát příliš brzy nebo mě tehdy kvůli absenci jazykového citu brilantní formulace nedokázaly nadchnout. Naštěstí jsem se s ním setkal ještě potřetí: s princem Antoinem, s Malým princem v komiksu 300. Netrvalo dlouho a přečetl jsem také původní "předlohu". Od té doby vídám Malého prince v každém baobabu, v klasech obilí a v pohledu na hvězdy, které se umějí smát. Dokonce se mi několikrát zdálo, že jdu do knihkupectví a na pultech je strašlivě tlustá bichle s názvem Svět Malého prince, ve které bylo po vzoru mých dětských pokusů zpracováno tisíce malých a velkých planet s historií nesčetných individuí. Bylo to děsivé a ohromující zároveň. To už jsem byl zapálený student filosofie na vysoké škole, student sbírající stipendia, ačkoliv psaný projev byl z mého pohledu stále nedostatečný.

Během dalších let jsem Malého prince otevřel ještě mnohokrát, abych v něm pokaždé našel něco nového. Naposledy to byla geniální vytříbenost překladu. I kdybych si snad ze studia neodnesl žádné vědomosti, přeci jsem si odnesl alespoň něco. Výborně to shrnuje závěr posudku mojí bakalářské práce:

"Po jazykové stránce je práce výborná. [...] Stylisticky [...]
nemám, co bych vytkl. Jazyk práce je svižný, nápaditý a čtivý."

Když mi tedy tehdy psycholožka říkala, že bych měl být rád, že jazykové problémy mohu překonat, musím nyní, po mnoha a mnoha letech, říct: "Ano. Jsem."




6 komentářů:

Firejs řekl(a)...

Přiznám se, že mě taky malý princ docela zaujal a taky mi došlo, že je to vlastně příběh o zbytečnosti lidského života zakončený sebevraždou až v pozdějším věku. :)

Poslouchal jsem to naposled pár let zpátky v audionahrávce před spaním... A je to hezký. Možná bych to mohl znovu vyhrabat.

Leč zase nemůžu říct, že by mě to nějak výrazně ovlivnilo... ;)

Likandro řekl(a)...

Myslím, že jsme ten příběh oba pochopili jinak, a vcelku proto chápu, že tě to nijak výrazně neovlivnilo.

Příběh o zbytečnosti lidského života zakončený sebevraždou by byl totiž skutečně neinspirativní a bez potence ovlivnit život člověka. Takový příběh by asi nesklidil mnoho nadšených reakcích. Zároveň by bylo divné, že o tom autor v korespondenci napsal, že chce vytvořit dílo, které by dávalo lidem pít, když je jim smutno a jsou na dně.

Možná do toho tolik nepromítej svůj pohled na svět. Třeba se ti to pak ukáže v jiné podobě.

Firejs řekl(a)...

Tož jsem to dnes začal číst znovu.

A hned ten začátek o květině mi přišel docela depresivní. Jak se on snaží, ona ho odhání a když to tedy nakonec vzdá - tak najednou přizná, že jí bude chybět... Ale už je pozdě. :)

Ale jo, hodně to bude o tom zmiňovaném promítání. To nepopírám.




Likandro řekl(a)...

Mám pocit, že zjednoduším-li to, začíná to úvahou nad dospělostí, údivem nad světem, povrchností a doopravdy vážnými věcmi. O květině se jasně vypráví až v kapitole VIII (jakkoliv všechno souvisí a výrazně zaznívá už minimálně v kapitole VII). Nechci příliš slovíčkařit, ale přeci jen: přeskočit sedm kapitol a říct, že je to "hned začátek", je poměrně odvážná věc. Tak jako tak bych případnou smutnou scénu nevnímal jako něco nutně negativního. Samozřejmě nemám patent na rozum, a tudíž ani na výklad Malého prince, ale ptal bych se spíš, co mi ten příběh může dát (krom dojmu, že je to z jedné perspektivy trochu smutné). Pak by třeba prozření malého prince bylo něčím positivním. Osten smutku by se vyvážil.
Ale nic ti nenutím. Pakliže je ti to milejší, klidně to čti čistě dějově a velmi jednostranně jako příběh o malém klukovi, který se zamiloval, z nezkušenosti opustil svou milou a pak se pod tou tíhou zabil. Jen upozorňuji, že přitom podle mě vypouštíš přinejmenším půlku textu.

Firejs řekl(a)...

Já jsem nepřeskočil sedm kapitol. Já je poctivě přečetl. Jen to uběhlo tak rychle, že mi to přišlo jako začátek. :)

Baví mě to číst. Dneska zpracuji pár dalších kapitol, tak se na to zkusím podívat z jiného úhlu. ;)

Anonymní řekl(a)...

Malý princ je úžasná kniha. Kdykoliv ji čtu, vrací mi naději ve věci, ve které věřím a které se mi okolní svět neustále snaží vzít... A na které často zapomínám, poslední dobou vlastně čím dál častěji. Nezáměrně se transformuju do "dospělého", přesně takového, jak ho předkládá kniha. Jak člověk dospívá, život je stále těžší a těžší, ale stačí si rozpomenout na věci, které ještě před nedávnem byly přirozené, a uvědomí si, jak je vlastně všechno jednoduché a krásné.