sobota 28. listopadu 2015

"Prázdné mletí pantem"

Občas mi někdo řekne, že jsem se zbláznil, že jsem magor nebo šílenec. Má mě to těšit? Má mě to tížit? 

Na jednu stranu se šílenství pojí s opojnými uměleckými stavy a já nebudu popírat, že někdy mívám při pořádání večeře pocit, že v kousku nakousaného chleba se zračí všechen život a podstata světa, a když říkám pocit, nemíním tím myšlenku, ale hmatatelnou přítomnost jevu. Teď na mě tímhle způsobem mrká prázdný hrnek na stole. Je to docela legrační. 

Na druhou stranu je blázen nálepka izolující jedince v jejich bludnosti a volající k nápravě: nevidíš svět a nechápeš se světa jako my ostatní, měl by ses jít léčit. Zřejmě mi to nikdo neřekl v tomto druhém významu. Jenže hranice jsou někdy až příliš tenké, a tak se občas při sledování vlastního obrazu v zrcadle musím ptát: "Nezblázním se jednou?" 

Občas mi někdo řekne, že jsem strašně akademický, analytický nebo zkrátka pojmově přehnaně přesný. Má mě to těšit? Má mě to tížit? 

Na třetí stranu jsou to slova plně odporující běžné i neběžné představě uměleckého prožitku, neboť se váží k jasným pravidlům a k pořádku myšlení, čímž navíc odporují bloudění. Takže je buď nepravděpodobné, že bych se dlouhodobě pomátl na mysli, nebo je pojem blázna cele chybný. 

Takže na čtvrtou stranu ze mě Derrida nebude, protože je to všechno ještě příliš smysluplné. 

2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jestli jsem alespoň trochu pochopil, tak se vlastně ptáš, kde je hranice reality a zda si vůbec všimneš, když ji překročíš. Vidím, že je 0 komentářů. A to mi přijde škoda, protože to není špatné téma k zamyšlení. Z mého zamyšlení vyplynuly dva odstavce, tak snad jejich čtení nikoho příliš neunaví.

--

Myslím, že šílenství je těžko určitelný stav, protože závisí na pohledu zvenčí. Kdyby byl člověk na světě sám, nemohl by být šílený. My ovšem trpíme opačným efektem. Máme odezvy přespříliš. Názorů na naše šílenství je mnoho a dost lidí nám touží o našem šílenství něco sdělit. Asi bychom tedy mohli sečíst všechny takové hlasy do jednoho vox populi a získat jakýsi pohled světa na nás. Jeden názor je tak jen malým zlomkem celku, malým kouskem barevné vitráže. A tedy jakkoli je výrazně zbarven a jednoznačně se vyjadřuje, nemá hodnotu větší než právě ten zlomek.

Další pohled na věc by mohl zkoumat, zda na tom vůbec záleží. Jak reagovat na to, že mě ostatní lidé nějak vnímají. Tady bych řekl, že záleží na vlastním "chtění". Pocitu, který nám říká, že jsme něčeho ještě nedosáhli. Svět okolo nás je interaktivní a odezvu nabízí. My se můžeme bavit touto jeho vlastností a odezvu světa se buď snažit změnit nebo ponechat a pouze vnímat. Můžeme také přijmout odezvu jako břímě a procítit utrpení z něj plynoucí. Svět, který toto vše nabízí musí být krásný a jestli ne krásný, tak alespoň úchvatný.

TomBen

Likandro řekl(a)...

Děkuji za pěkný komentář. :-) Určitě si zareagoval na nejzajímavější rovinu textu a vyzdvihl asi nejpraktičtější ohled: co s reakcemi okolí. Asi k tomu v obecnosti nemám co dodat. :-)

S hranicemi reality je to pak buď složité, nebo velmi jednoduché. Když se člověku zdá, že v metru hlásí: "Příští stanice Nanebevzetí," může si být jistý, že to určitě neslyšel. Když ale pouze tu a tam pohlíží na svět netradičně, začíná být nejasné, zda jde o génia, blázna nebo třeba právě umělce. Dá se totiž říct asi všechno, ale vždycky jen v nějakém ohledu.
Na každý pád obnáší život s lidmi nutnost návratu do běžného diskursu, do modu praktického obstarávání.