Grafika a její zrání

Není to poprvé, co se snažím udělat něco pěkného a zajímavého. Něco, co by mělo duši. Mít duši znamená být živé. Pojit se s pohybem. S pohybem fantasie diváka. Přál bych si, aby se divil, aby se mu rozzářili oči v opojné blaženosti z náhledu něčeho zásadnějšího, fascinujícího.

Je to úkol hodný bláznů, protože se daří jen nezáměrně a pro některé se pojí k pojmu pravého umění. Jak často slýchám od některých známých: "Snažím se zbavit racionality, snažím se osvobodit z naučených cest, strhat pouta civilisace!" Ale moje cesta vede jinudy. Jdu spíše krokem poklidným. Tu po cestách vyšlapaných, tu po těch trnitých, a dívám se pod nohy a kolem sebe. Podobný titánské houbě nasávám myšlenky, vjemy, dojmy, pocity. Jako obří akumulátor vstřebávám sílu světa. Vznikají při tom různé práce. Někdy pěknější, někdy méně pěkné. Avšak rychlý pohled ihned a s upřímnou naléhavostí pozná: "Tohle ještě není ono!" Tohle ještě není ono!

Když tu náhle ve snové vizi zazní tóny prvotní ideje. Byla tu pořád, a přece tak daleko. Všechno studium, všechny pokusy, dosavadní směr letí s vášnivým hřmotem ze stolu (!) a s čistou vodou vzniká cosi nového a nevyslovitelného. Je to jako jemná stříbrná nit vetkaná v obraze: proměňuje se s pohledem, láká diváka a otevírá nové světy. Tolik jiná a přece shrnuje všechno temné bloumání: bez něho by nikdy nebyla. Tudy je třeba se dát...