"Je to, co dělám, jen dílo? Je to řemeslo? Je to tržní produkt? Je to vznešené umění? A co když to má od každého trochu?" Tím bych zhruba shrnul okruh základních otázek, které se s tím pojí.
Ať už je ale odpověď na povahu umění jakákoliv, domnívám se, že vypovídá spíše o strůjci pojmu a o jeho kreativních snahách než o umění jako takovém. Lidé se často shodnou na kráse, v jiném okruhu lidí třeba na vyjevování myšlenek, idejí, absolutních pojmů či překračování současné kultury, čili na společenské kritice. Pokud chce ale někdo mezi umění zahrnout také takzvaný brak, frašku a trapnost, protože mu taková díla něco dávají a sám je plodí, bude jeho konstrukce celkem jistě vypadat jinak než ta, kterou vytvoří student dějin výtvarného umění.
Z podobných debat si nyní tedy odnáším setkání s jinakostí a především se sebou samým, neboť se velmi jasně ukazuje, proč ve své konstrukci přistavuji příčky, které jindy (a velmi často) chybí. Naposledy jsem například využil příklad žebříku k ideám. Žebřík, který by byl přímo v díle (tedy nikoliv na cedulce vedle) a napomohl by lidem dílo pochopit. V poslední době tenhle rys akcentuji velmi velmi silně. Jenže obecnějším a standardnějším definicím je protikladný: vždyť se řídí davem, ne-li přímo trhem, spěje k průměrnosti a ploché líbivosti. Proti takové námitce samozřejmě nic nemám a pokládám to ji za oprávněnou, nikoliv však za nutně rozpornou s žebříkem, ačkoliv chápu, že se to tak může jevit.
Abychom totiž něco pochopili, je někdy potřeba alespoň základně znát zkušenost a "svět" pisatele. Popustím-li uzdu fantasii, vyjadřuji-li svou zkušenost nejautentičtějším způsobem, vznikají různé nápady a práce, ale častěji jim lidé spíš nerozumí. Nerozumí jim bez vysvětlení vlastně snad nikdo a nikdy. Slyším-li tak často: "To je hustý, ale sám bych to nepochopil," nebo: "To by bylo skvělý, ale nikdo by to tam neviděl," může se pak někdo zlobit, že v konstrukci pojmu umění zařazuji také nutnost základní srozumitelnosti běžnému lidskému pohledu? Když už mám pocit, že vnímám něco zajímavého, co by stálo za zprostředkování, tj. uložení v médiu a nabídnutí dalším lidem, jaký by mělo smysl udělat to takovým způsobem, aby to nikdo nepochopil? Není nakonec zohlednění druhého podobné kultivaci řeči? V umělecké tvorbě se zachází se znaky, jde o jakýsi znakový systém (i kdyby se snad využilo znaku, který neznačí nic), podobně jako je znakovým systémem řeč. Odkazuji-li k možnému významu, je nakonec jedno, jakým způsobem. Některý projev však bývá na pochopení snazší než jiný. Snad nikdo nerozporuje nutnost přizpůsobit svou řeč publiku, ale jakmile se řekne umění a přizpůsobení divákovi, bývá hned oheň na střeše.
Pro dnešek už konec apologie...
0 komentářů:
Okomentovat