"Chlape, ty vůbec nežiješ!"

Člověk v životě slyší spoustu věcí, třeba i to, že "vůbec nežije," a přestože někdy je to k smíchu, protože za větou se skrývá mnohem povrchnější tvrzení: "Kdo nestrávil mládí zpitý do němoty, vůbec nežije," jindy si takovou výtku musí říci sám.

Jeden se podle křesťanského výkladu světa konečně chystá stát člověkem, ale se svou druhou polovičkou, která je k tomu třeba, našel v kalendáři jeden společný víkend až po šesti týdnech. Čas se proměnil v řešeto nesčetných "muset", "měl bych", "bylo by dobré", jejichž přítomnost spolehlivě vytlačila všechno ostatní. Šlo to celkem pozvolna: znovu aktivní blog, kam bych byl rád napsal už asi deset článků; komentování či přispívání na Krevetu; práce na aktuálním videoherním projektu; škola a někde průběžně vídání známých, čas "jen tak čumět z okna" nebo si pustit ducha povznášející film. Filmy se vůbec proměnily spíš ve výplach mozku, aby člověk chvíli neřešil tunu věcí, která na člověku leží jako krajta královská a zachoval si alespoň masku živého tvora. Zkrátka, aby zítřek přežil.

Velmi příznačné jsou lístečky na stole. Je celkem jedno, kolik se toho během dne či týdne udělá, na konci dne a týdne tam opět stojí zhusta vypsaný seznam věcí, které by bylo záhodno udělat. Nejsou to tak úplně nesmysly, ale přece se život proměnil v jakousi Sisyfovskou práci, kde se sice nevalí balvan, ale dobíhá vlak, popřípadě se v něm právě jede, jenže člověk, který sedí ve vlaku, se přemisťuje někam, kde má něco udělat, byť by to třeba bylo pouze koukání do mraků, ale rozhodně tam ještě není. Snad se může občas vyklonit z okna. Každopádně pořád jede a jede. Ale... co když se vlak převrhne?

...

A mimochodem, ten jeden volný víkend byl skvělý.

Držák na toaletní papír

Přišlo to na záchodě rychle, jako osvícení, což je s podivem, protože světlo se nám na toaletě rozsvěcí dost pomalu: neúsporné žárovky měly svou výhodu, ale ve společnosti řízené penězi je holt třeba pořizovat to úspornější. Jenže kdy má ještě smysl spořit a kdy utrácet?
Je to samozřejmě téma složité, ale byl bych radši, kdyby se občas u věcí, které jsou "na celý život", utratilo trochu víc, protože je-li věc na dlouho a nevzhledná, budete ji vídat často a nijak vás nepotěší. Třeba takový držák na toaletní papír. Ten náš je starý snad patnáct let, je světle šedé barvy, drobně kropenatý, a protože je plastový, přišel po jednom roce o obě krajní zakončení, což nevadí, protože funkci to nemění a protože se tak toaleťák lépe vyměňuje.
Pominu-li, že držák na toaletní papír je v podstatě zbytečný, domnívám se, že takováhle věc, která je na rozdíl od zásnubního prstýnku skutečně skoro "na celý život", by si pár korun navíc zasloužila. Nemám jasnou představu krásného držáku, ale vzhledem ke své praktické funkci a ke své trvalosti by mohl být klidně snad i z mramoru. Návštěva záchoda by pak byla zážitkem - jako když jdete do muzea, do kostela nebo navštívit palác. Na takovém záchodě by se pak dalo doopravdy trůnit, a to už za to stojí.

Krátká poznámka ke konstrukci pojmu "umění"

Když se lidé baví o umění, musejí mít také nějaké své určení toho, co to umění je a co to není, nějakou pracovní definici. Na něčem se lidé možná shodnou, a to tím spíš, čím nezainteresovanější jejich vztah k umělecké produkci je. Největší nesoulad, zdá se mi, vězí přímo u producentů děl.

"Je to, co dělám, jen dílo? Je to řemeslo? Je to tržní produkt? Je to vznešené umění? A co když to má od každého trochu?" Tím bych zhruba shrnul okruh základních otázek, které se s tím pojí. 

Ať už je ale odpověď na povahu umění jakákoliv, domnívám se, že vypovídá spíše o strůjci pojmu a o jeho kreativních snahách než o umění jako takovém. Lidé se často shodnou na kráse, v jiném okruhu lidí třeba na vyjevování myšlenek, idejí, absolutních pojmů či překračování současné kultury, čili na společenské kritice. Pokud chce ale někdo mezi umění zahrnout také takzvaný brak, frašku a trapnost, protože mu taková díla něco dávají a sám je plodí, bude jeho konstrukce celkem jistě vypadat jinak než ta, kterou vytvoří student dějin výtvarného umění. 

Z podobných debat si nyní tedy odnáším setkání s jinakostí a především se sebou samým, neboť se velmi jasně ukazuje, proč ve své konstrukci přistavuji příčky, které jindy (a velmi často) chybí. Naposledy jsem například využil příklad žebříku k ideám. Žebřík, který by byl přímo v díle (tedy nikoliv na cedulce vedle) a napomohl by lidem dílo pochopit. V poslední době tenhle rys akcentuji velmi velmi silně. Jenže obecnějším a standardnějším definicím je protikladný: vždyť se řídí davem, ne-li přímo trhem, spěje k průměrnosti a ploché líbivosti. Proti takové námitce samozřejmě nic nemám a pokládám to ji za oprávněnou, nikoliv však za nutně rozpornou s žebříkem, ačkoliv chápu, že se to tak může jevit. 

Abychom totiž něco pochopili, je někdy potřeba alespoň základně znát zkušenost a "svět" pisatele. Popustím-li uzdu fantasii, vyjadřuji-li svou zkušenost nejautentičtějším způsobem, vznikají různé nápady a práce, ale častěji jim lidé spíš nerozumí. Nerozumí jim bez vysvětlení vlastně snad nikdo a nikdy. Slyším-li tak často: "To je hustý, ale sám bych to nepochopil," nebo: "To by bylo skvělý, ale nikdo by to tam neviděl," může se pak někdo zlobit, že v konstrukci pojmu umění zařazuji také nutnost základní srozumitelnosti běžnému lidskému pohledu? Když už mám pocit, že vnímám něco zajímavého, co by stálo za zprostředkování, tj. uložení v médiu a nabídnutí dalším lidem, jaký by mělo smysl udělat to takovým způsobem, aby to nikdo nepochopil? Není nakonec zohlednění druhého podobné kultivaci řeči? V umělecké tvorbě se zachází se znaky, jde o jakýsi znakový systém (i kdyby se snad využilo znaku, který neznačí nic), podobně jako je znakovým systémem řeč. Odkazuji-li k možnému významu, je nakonec jedno, jakým způsobem. Některý projev však bývá na pochopení snazší než jiný. Snad nikdo nerozporuje nutnost přizpůsobit svou řeč publiku, ale jakmile se řekne umění a přizpůsobení divákovi, bývá hned oheň na střeše. 

Pro dnešek už konec apologie... 

S návratem do chaosu školních prací...

S návratem do chaosu školních prací mě uchvacuje intensivní pocit potřeby smyslu. Témata jako umění, nepresentovatelné, moc nebo například slast či radost, jsou vskutku hodna zájmu, jsou však zároveň něčím, co má člověk promýšlet celý život, co by měl opravdu zakusit, prožít.
Vyplodit seminární práci, která o takových problémech pojedná v souvislosti s koncepcí jednoho či dvou autorů, které jsme povrchně poznali v rámci jedné hodiny a v rámci jednoho dne četby, se proto jeví jako výsměch. Výsměch autorům, kteří tomu, pevně věřím, dali mnohem více; výsměch studentům, kteří tím pouze ztrácejí čas, neboť je veliký rozdíl mezi napsáním "výborné práce podle "akademických pravidel"" a prací, která je opravdu prožitá; a nakonec vůbec výsměch tématům, která se takhle jeví podobně závažná jako barva ponožek k vycházkovému obleku.
Je to nicméně školení velmi praktické, protože přesně takový pak bývá život akademického pracovníka: jako křeček běhá v kolečku, právě tak akademický pracovním plodí texty.
Možná by celý vzdělávací systém vypadal jinak, kdyby se někdo na pár vteřin zastavil a zamyslel se, co doopravdy dělá.

"Prázdné mletí pantem"

Občas mi někdo řekne, že jsem se zbláznil, že jsem magor nebo šílenec. Má mě to těšit? Má mě to tížit? 

Na jednu stranu se šílenství pojí s opojnými uměleckými stavy a já nebudu popírat, že někdy mívám při pořádání večeře pocit, že v kousku nakousaného chleba se zračí všechen život a podstata světa, a když říkám pocit, nemíním tím myšlenku, ale hmatatelnou přítomnost jevu. Teď na mě tímhle způsobem mrká prázdný hrnek na stole. Je to docela legrační. 

Na druhou stranu je blázen nálepka izolující jedince v jejich bludnosti a volající k nápravě: nevidíš svět a nechápeš se světa jako my ostatní, měl by ses jít léčit. Zřejmě mi to nikdo neřekl v tomto druhém významu. Jenže hranice jsou někdy až příliš tenké, a tak se občas při sledování vlastního obrazu v zrcadle musím ptát: "Nezblázním se jednou?" 

Občas mi někdo řekne, že jsem strašně akademický, analytický nebo zkrátka pojmově přehnaně přesný. Má mě to těšit? Má mě to tížit? 

Na třetí stranu jsou to slova plně odporující běžné i neběžné představě uměleckého prožitku, neboť se váží k jasným pravidlům a k pořádku myšlení, čímž navíc odporují bloudění. Takže je buď nepravděpodobné, že bych se dlouhodobě pomátl na mysli, nebo je pojem blázna cele chybný. 

Takže na čtvrtou stranu ze mě Derrida nebude, protože je to všechno ještě příliš smysluplné. 

Od teď mi říkejte pane bakaláři

Bylo to náročné.

Pocit uspokojení či radikální změny se nedostavil.

Přijímám gratulace i peněžité dary.

Levný čaj tak drahý, že kvalitní sypaný čaj vyjde levněji?

Když jsem chtěl za čaj ušetřit, koupil jsem si v nejbližším supermarketu čaj pytlíkový. Je to opravdu zvláštní fenomén, ale pořizovat si krabičku naprosto průměrného čaje značky Pickwick začíná být podobně snobskou záležitostí jako nákup nejnovějšího iPhoneu. Když zaplatím za čtyřicet gramů ovocného čaje čtyřicet pět korun, představuje to sto třináct korun za sto gramů čaje. Pokud navštívím kvalitní obchod s čajem, pořídím sto gramů ovocného čaje ve většině případů do osmdesáti korun. V čajové směsi vidím chrpu, šípek a ibišek, cítím vůni jako na louce! Zažili jste to někdy s pickwikáčem?

Jako třešničku na dortu ještě dodám, že okolo sto třinácti korun člověk koupí i lepší třídu neovocného sypaného čaje. Určitě ne specialitu, ale rozhodně nezaplatí horentní sumu za zbytky čajového listí jako při nákupu pytlíků.

Práce na hře

Zvolna začíná práce na další hře. Nakonec ji zřejmě nebudu dělat sám, ale s Vojtasem, z čehož mám upřímnou radost, protože je to vskutku tvůrčí osoba, tak se nám snad podaří vytvořit něco pěkného. :) Až bude co ukazovat, ukážu. :) Teď se probírají jen návrhy, herní mechaniky atp, to na ukazování není.

Rozhovor

Raiper se mnou chtěl udělat rozhovor, vyhověl jsem mu. Najít ho lze tady:
http://www.devbook.cz/rozhovor-s-jindrichom-pavlaskom
Nechápu, proč tam jsou v podstatě jen staré práce a obrázek Cubesis II přibližně z ledna 2010, který snad ani nemám na disku, ale člověk asi nemůže chtít všechno. :))

Mimo mísu ...

Dnes jsem četl Level a jeho pojednání o překladu her. Na prvních dvou stránkách textu jsem se dověděl, že je s tím hrozně problémů, protože se věc musí nejen přeložit, ale také schválit v zahraničí, že je to nákladné a že překlad není žádná legrace. To máme čtyři až pět řádků a spoustu prostoru rozebrat, proč jsou překlady náročné, což by bylo mnohem zajímavější (To shrnuli na třetí straně do čtyř až pěti obecných řádků, které by se nechaly vyjádřit tak, že překladatel si před překladem musí udělat překladatelský záměr, koncepci překladu.), a dál se pak řeší spousta věcí k tématu "Proč nevychází hry v češtině," ale jediné co se řeklo je v zásadě: "Je to ekonomicky nevýhodné," a nic víc. Později to rozvedou o pár řádek, kde řeknou alespoň to, co se platí, i když zdaleka ne vše. A pak se věnují na další straně amatérským překladům. Závěr končí vzkazem s minimální návazností: "Nekraďte a her v češtině bude víc." Vážně absurdní. Nekonsistentní, bezobsažný článek, který by se s daným obsahem vešel na stránku, ale má jich místo toho pět, a ty by si skutečně zasloužil, kdyby nebyl šitý podle vzoru: "Čtenář je debil, všechno to pětkrát zopakujeme."

To mi běželo hlavou po celou dobu čtení, a může za to škola, za to, že si podobné články, které bych dříve nadšeně hltal, jakkoliv jsou bezobsažné, vůbec neužívám, že si všímám naprosto divných vět (to bohužel neznamená, že divné věty neprodukuji), chyb v argumentaci a nedokončených myšlenek. Škola mi zničila život. :D

Tak zas odmlka...

Jak jsem se radoval - řekl bych poměrně krátce - z volna, tak definitivně skončilo a jímají mě mdloby. Nejenže se potřebuji co týden připravovat na čtyři předměty - četba čj/aj, referáty, překlad - ale navíc potřebuji přečíst během dvanácti týdnů dvanáct knížek (no dobře, osm z nich už jsem jednou četl, ale musím je projít podruhé podrobně).

Je to zase pěkně v háji.

Škola je skvělá.

Asi umřu. :)

Sumo Paint a Artweaver

Narazil jsem na dva programy, které jsou vcelku přívětivé, příjemnější než GIMP.
Jediné, co mi na nich nesedí je, že dohromady by byly mnohem lepší. : ))
Programu SumoPaint chybí nastavení přítlaku pera, nebo jsem to nenašel - neví někdo? Nechce se mi věřit, že to tam není.
Programu Artweaver chybí nastavení vrstev - ne že by to nešlo bez nich, ale když je člověk byť jen jednou vyzkouší ve Photoshopu, zváží pořizování programu bez nich.

Jsou ještě další rozumné alternativy?

30. leden 2012 je pryč...

Je to skvělá zpráva, mám za sebou test z historie. Výsledky nevím, zhruba týdenní čekání bude nepříjemné, ale přesto s tím jde v ruku v ruce úleva: "Už toho víc udělat nejde," takže můžu být v klidu a třeba zas vcelku obyčejně žít - připravit se na logiku, přečíst nějakou tu "filosofii", napsat nějakou práci... a tak.

To je dnes asi tak všechno. Snad mě nevyhodí - za "odměnu" bych si rád zahrál Braid, Bastion a From Dust.

Poslední hrdina.

Je to zvláštní. Sci-fi žánru nehovím. Vesmírné hry nehraji, a přesto jsem před časem dělal celou sérii raketek k Šunyho projektu Poslední hrdina a včera jsem kreslil kostičky v kosmu.

A aby toho nebylo málo, dneska jsem byl "donucený" vložit původní raketky pro Šunyho do "mockupu" v takové podobě, aby to vzdáleně evokovalo hru SPAZ ...

K chlubení a ukazování to není, ani jsem tomu moc nedal, ale určitě to bude lepší, než další měsíc mrtvý blog ...

Noční minutka

Jen takové pozdně večerní rychlé čmárání inspirované hrou Quatriorb a hrou Spaced Away.
Asi tomu dost chybí a o nic nejde, ale zkrátka byla nálada, tak jsem se do toho pustil.

To je den...

Historii nemám. Soutěž o hru jsem nevyhrál (což mě nepálí, ale náladu by to asi zvedlo). Jak okolorovat obrázek nevím.Ranní chuť pracovat (projít text k překladu, přeložit jiný text) se schovala někam do propadliště dějin.  Nálada je ... bez nálady, apatická. Soustředění žádné. Sebevědomí na nule.

Tak uvidíme...

Testík napsaný. Na jednu otázku jsem si nemohl vzpomenout. Jednu jsem nevěděl. Nicméně, ani jedna z nich nepatřila k těm nejdůležitějším (za nejvíce bodů), takže věřím, že i když to zřejmě jednička nebude, tak splněný předmět bude určitě... ale uvidíme. :)

To jsou mi věci...

Život má prý člověka bavit.

Jedna "dospělácká" sada čísel

Protože dnes končí zkouškové období semestru, sepíši nakonec jak jsem dopadl, protože napsané je to přeci jen takové "hezčí na pohled", než když to má člověk v hlavě.

10 jedniček (za 27 kreditů)

2 dvojky (za 7 kreditů)

1 čtyřka (za 5 kreditů)

Škoda, že zrovna tu čtyřku musím, pokud možno co nejdříve (říjen), opravit. 

Každopádně pocitově myslím paráda. Jednak kvůli úspěchům z filosofie, jednak zkrátka proto, že semestr končí s poměrně prima průměrem a protože můžu mít alespoň na pár dní pocit, že jsem zas trochu svobodný a oproštěný od pout miriády povinností. 

No a ať je to trochu k "hernímu" komentování: Co myslíte, je hodně špatný nápad zpracovat hru o demiurgovi, který tvoří universum?

Získal jsem zlatý trojúhelník, jsem skvělý a úžasný...

... ale jinak to jde tak trochu od desíti k pěti ...
... únava ...
... podezřele pomalé tempo i přes vytrvalost ...
... hodně moc čokolády ...

Ale tak, zvládnu to ne? :)

... ale tak ne... vlastně nesmím být úplně pesimista ... získal jsem "golden trigon" asi na dvacátý pokus, ale získal ... úpravy ve Frozenu probíhají zdárně ... jakž takž jsem se naučil na kolečkových bruslích (dneska mě bolí i otáčení hlavy) ... velké milka čokošky jsou ve slevě jen za 40 kč ... a to vše během dopolední a pozdních večerů ...
... a historie jde sice pomalu, ale za to se zapamatováním ...

Prostě není problém. Chce to jen nebrat za hrůzný kalendářní konec. Nesoustředit se na čísla.

... no a málem bych zapomněl, že v hlavě se pomalu dotváří detaily k další (delší dobu vymýšlené) hře, pracovně k Pirátce ... a stejně tak zraje vůle nenechat si do toho game designově a vizuálně kecat ...