Krátký problesk úvahy I. - Jak zazdít sebe sama

Člověk, který je chytrý a vzdělaný (nebo se tak alespoň tváří), by se měl snažit své myšlenky vyjadřovat v běžně přístupně řeči. Má-li totiž co povědět, a to on by měl, nikomu neuškodí, když tomu bude rozumět.

Mladické těšení ega mluvou tak zahlcenou cizími slovy, latinou a řečtinou, že jí ani není možné chápat, ukazuje spíš na prudký pokles intelektu. Ona zeď slov, za niž se takový člověk schovává, totiž není z ničeho jiného než z běžných cihel, ale přes nápisy plné vzletných pojmů to není ani trochu vidět.

A tak si teď jdu dát čaj z herba hyperici, protože je prý vhodný na horší nálady, přičemž herba hyperici se zde vyskytuje v rámci supositio personalis determinata, pakliže došlo k impositio, čili k přiřknutí další kvality materii, krom té materiální, tedy signifikátu, a pokračovat v učení na státní závěrečnou zkoušku.
...
A tak si teď jdu dát čaj z třezalkové natě, protože je prý vhodný na horší nálady (přičemž "třezalková nať je tu užita ve výpovědi o jednotlivině, pakliže slova "třezalková nať" mají v našem jazyce význam a nejde pouze o náhodný shluk černé barvy) a pokračovat v učení na státní závěrečnou zkoušku.

"Chlape, ty vůbec nežiješ!"

Člověk v životě slyší spoustu věcí, třeba i to, že "vůbec nežije," a přestože někdy je to k smíchu, protože za větou se skrývá mnohem povrchnější tvrzení: "Kdo nestrávil mládí zpitý do němoty, vůbec nežije," jindy si takovou výtku musí říci sám.

Jeden se podle křesťanského výkladu světa konečně chystá stát člověkem, ale se svou druhou polovičkou, která je k tomu třeba, našel v kalendáři jeden společný víkend až po šesti týdnech. Čas se proměnil v řešeto nesčetných "muset", "měl bych", "bylo by dobré", jejichž přítomnost spolehlivě vytlačila všechno ostatní. Šlo to celkem pozvolna: znovu aktivní blog, kam bych byl rád napsal už asi deset článků; komentování či přispívání na Krevetu; práce na aktuálním videoherním projektu; škola a někde průběžně vídání známých, čas "jen tak čumět z okna" nebo si pustit ducha povznášející film. Filmy se vůbec proměnily spíš ve výplach mozku, aby člověk chvíli neřešil tunu věcí, která na člověku leží jako krajta královská a zachoval si alespoň masku živého tvora. Zkrátka, aby zítřek přežil.

Velmi příznačné jsou lístečky na stole. Je celkem jedno, kolik se toho během dne či týdne udělá, na konci dne a týdne tam opět stojí zhusta vypsaný seznam věcí, které by bylo záhodno udělat. Nejsou to tak úplně nesmysly, ale přece se život proměnil v jakousi Sisyfovskou práci, kde se sice nevalí balvan, ale dobíhá vlak, popřípadě se v něm právě jede, jenže člověk, který sedí ve vlaku, se přemisťuje někam, kde má něco udělat, byť by to třeba bylo pouze koukání do mraků, ale rozhodně tam ještě není. Snad se může občas vyklonit z okna. Každopádně pořád jede a jede. Ale... co když se vlak převrhne?

...

A mimochodem, ten jeden volný víkend byl skvělý.

Krátká poznámka ke konstrukci pojmu "umění"

Když se lidé baví o umění, musejí mít také nějaké své určení toho, co to umění je a co to není, nějakou pracovní definici. Na něčem se lidé možná shodnou, a to tím spíš, čím nezainteresovanější jejich vztah k umělecké produkci je. Největší nesoulad, zdá se mi, vězí přímo u producentů děl.

"Je to, co dělám, jen dílo? Je to řemeslo? Je to tržní produkt? Je to vznešené umění? A co když to má od každého trochu?" Tím bych zhruba shrnul okruh základních otázek, které se s tím pojí. 

Ať už je ale odpověď na povahu umění jakákoliv, domnívám se, že vypovídá spíše o strůjci pojmu a o jeho kreativních snahách než o umění jako takovém. Lidé se často shodnou na kráse, v jiném okruhu lidí třeba na vyjevování myšlenek, idejí, absolutních pojmů či překračování současné kultury, čili na společenské kritice. Pokud chce ale někdo mezi umění zahrnout také takzvaný brak, frašku a trapnost, protože mu taková díla něco dávají a sám je plodí, bude jeho konstrukce celkem jistě vypadat jinak než ta, kterou vytvoří student dějin výtvarného umění. 

Z podobných debat si nyní tedy odnáším setkání s jinakostí a především se sebou samým, neboť se velmi jasně ukazuje, proč ve své konstrukci přistavuji příčky, které jindy (a velmi často) chybí. Naposledy jsem například využil příklad žebříku k ideám. Žebřík, který by byl přímo v díle (tedy nikoliv na cedulce vedle) a napomohl by lidem dílo pochopit. V poslední době tenhle rys akcentuji velmi velmi silně. Jenže obecnějším a standardnějším definicím je protikladný: vždyť se řídí davem, ne-li přímo trhem, spěje k průměrnosti a ploché líbivosti. Proti takové námitce samozřejmě nic nemám a pokládám to ji za oprávněnou, nikoliv však za nutně rozpornou s žebříkem, ačkoliv chápu, že se to tak může jevit. 

Abychom totiž něco pochopili, je někdy potřeba alespoň základně znát zkušenost a "svět" pisatele. Popustím-li uzdu fantasii, vyjadřuji-li svou zkušenost nejautentičtějším způsobem, vznikají různé nápady a práce, ale častěji jim lidé spíš nerozumí. Nerozumí jim bez vysvětlení vlastně snad nikdo a nikdy. Slyším-li tak často: "To je hustý, ale sám bych to nepochopil," nebo: "To by bylo skvělý, ale nikdo by to tam neviděl," může se pak někdo zlobit, že v konstrukci pojmu umění zařazuji také nutnost základní srozumitelnosti běžnému lidskému pohledu? Když už mám pocit, že vnímám něco zajímavého, co by stálo za zprostředkování, tj. uložení v médiu a nabídnutí dalším lidem, jaký by mělo smysl udělat to takovým způsobem, aby to nikdo nepochopil? Není nakonec zohlednění druhého podobné kultivaci řeči? V umělecké tvorbě se zachází se znaky, jde o jakýsi znakový systém (i kdyby se snad využilo znaku, který neznačí nic), podobně jako je znakovým systémem řeč. Odkazuji-li k možnému významu, je nakonec jedno, jakým způsobem. Některý projev však bývá na pochopení snazší než jiný. Snad nikdo nerozporuje nutnost přizpůsobit svou řeč publiku, ale jakmile se řekne umění a přizpůsobení divákovi, bývá hned oheň na střeše. 

Pro dnešek už konec apologie... 

S návratem do chaosu školních prací...

S návratem do chaosu školních prací mě uchvacuje intensivní pocit potřeby smyslu. Témata jako umění, nepresentovatelné, moc nebo například slast či radost, jsou vskutku hodna zájmu, jsou však zároveň něčím, co má člověk promýšlet celý život, co by měl opravdu zakusit, prožít.
Vyplodit seminární práci, která o takových problémech pojedná v souvislosti s koncepcí jednoho či dvou autorů, které jsme povrchně poznali v rámci jedné hodiny a v rámci jednoho dne četby, se proto jeví jako výsměch. Výsměch autorům, kteří tomu, pevně věřím, dali mnohem více; výsměch studentům, kteří tím pouze ztrácejí čas, neboť je veliký rozdíl mezi napsáním "výborné práce podle "akademických pravidel"" a prací, která je opravdu prožitá; a nakonec vůbec výsměch tématům, která se takhle jeví podobně závažná jako barva ponožek k vycházkovému obleku.
Je to nicméně školení velmi praktické, protože přesně takový pak bývá život akademického pracovníka: jako křeček běhá v kolečku, právě tak akademický pracovním plodí texty.
Možná by celý vzdělávací systém vypadal jinak, kdyby se někdo na pár vteřin zastavil a zamyslel se, co doopravdy dělá.

"Prázdné mletí pantem"

Občas mi někdo řekne, že jsem se zbláznil, že jsem magor nebo šílenec. Má mě to těšit? Má mě to tížit? 

Na jednu stranu se šílenství pojí s opojnými uměleckými stavy a já nebudu popírat, že někdy mívám při pořádání večeře pocit, že v kousku nakousaného chleba se zračí všechen život a podstata světa, a když říkám pocit, nemíním tím myšlenku, ale hmatatelnou přítomnost jevu. Teď na mě tímhle způsobem mrká prázdný hrnek na stole. Je to docela legrační. 

Na druhou stranu je blázen nálepka izolující jedince v jejich bludnosti a volající k nápravě: nevidíš svět a nechápeš se světa jako my ostatní, měl by ses jít léčit. Zřejmě mi to nikdo neřekl v tomto druhém významu. Jenže hranice jsou někdy až příliš tenké, a tak se občas při sledování vlastního obrazu v zrcadle musím ptát: "Nezblázním se jednou?" 

Občas mi někdo řekne, že jsem strašně akademický, analytický nebo zkrátka pojmově přehnaně přesný. Má mě to těšit? Má mě to tížit? 

Na třetí stranu jsou to slova plně odporující běžné i neběžné představě uměleckého prožitku, neboť se váží k jasným pravidlům a k pořádku myšlení, čímž navíc odporují bloudění. Takže je buď nepravděpodobné, že bych se dlouhodobě pomátl na mysli, nebo je pojem blázna cele chybný. 

Takže na čtvrtou stranu ze mě Derrida nebude, protože je to všechno ještě příliš smysluplné. 

Nepřednáška na GDS 2015

Když letošní GDS (Game Developers Session; Setkání herních vývojářů) začalo sbírat příspěvky, říkal jsem si, že bych tam mohl vystoupit s něčím o vztahu filosofie, narativity a herního designu. A protože v tom je jedna z možných odpovědí na otázku po sloučení hratelnosti a vypravování, přišlo mi to pro všechny obohacující a celkově dost zajímavé téma. Asi jsem se nemýlil, ale je pravda, že by mi to nikdo nežral tolik, jako když s něčím podobným (kolize mezi vyprávěním a herním designem s otázkou, zda lze vztah zlepšit) vystoupí Josué Monchan, spoluautor různých úspěšných her a držitel ceny za "Excellency in Storytelling" (volně: znamenitý vypravěč) z letošního roku.

Holt si asi musím počkat, až vyhraji nějakou cenu a vydělám kotel peněz ... Popravdě nevím, jestli jsem zklamaný, otrávený nebo jak to vlastně mám. Ale docela určitě mě to mrzí, protože Josué bude určitě říkat něco trochu jiného, takže prostor by byl pro obě přednášky.

Blogerka Roku 2015

Když na mě na Facebooku vyskočila krásná tvář blogerky, která sbírá hlasy v soutěži, doufal jsem, že tam budou i jiné blogy než ty s pěknými tvářičkami a s jídlem. Doufal jsem, že budu příjemně překvapený. Všude se přeci mluví o feminismu a o "genderu". Všude se zdůrazňuje, že žena není objekt, že nepatří do kuchyně, že má nějaké názory atd. Když se náhodou objeví fotografie poodhalených žen v budově Akademie věd, ačkoliv to s vědou tak úplně nesouvisí a opravdu to tam v Týdnu vědy asi nemá co dělat, odněkud vyskočí až absurdní majáček s tvrzením, že to dokonce zpochybňuje schopnost žen dělat vědeckou práci.

Když ale někdo vyčaruje hlasování o "Blogerku Roku", kde se dámské blogy hodnotí v kategoriích "krása", "móda", "jídlo", "život", "video" a ve smíšené kategorii "objev redakce Cosmopolitanu", zřejmě je všechno v pořádku. Není pohoršlivé, že chybí třeba kategorie "estetika", ale ještě spíš "sport", "literatura", nebo dokonce "úvahy".

Jestli žena o něčem může psát, a má tedy smysl ji v tom hodnotit, pak o tom, jak být hezká a jak vařit. Co se života týče, chce se to hlavně dobře obléct a mít "životní styl". Jistě nechci zpochybňovat, že život určitě může mít styl, ale prvně by to snad měl být život. Když se s někým o životě bavím, o stylu většinou neslyším. A když se život a způsob žití hodnotí, je zvláštní, že v porotě této kategorie nesedí žádný filosof či autorita, někdo, kdo se o tom, jak dobře žít, už upřímně a opravdově napřemýšlel. Místo toho jsou tam mladí manažer a moderátorka.

Někdy se o filosofii mluví jako o umění divit se, dodává se pak také, že je to rys vlastní dítěti. Ale jak se má člověk něčemu divit, když ho nic nepřekvapuje, a pokud náhodou překvapuje, tak negativně. To jsou lidé skutečně tak povrchní, že nesmyslnou výstavu v Akademii věd řeší, ale o podstatně masovějším a viditelnějším fenoménu, kde se žena doopravdy nějak stereotypizuje, neřeknou ani slovo? Je to vůbec k filosofování? Nebyl by dětský pláč příhodnější? 

Pust se do toho a plav!

Nevím už, kdy jsem se naučil plavat, ale pamatuji si, že to byla hrozná otrava, protože mi to nešlo. V televizi tenkrát běžel Bob a Bobek a jeden z malých králíků se učil na kolečkových bruslích. Měl v pravdě geniální nápad. Líbil se mi tolik, že si na něj občas fascinovaně vzpomenu i dnes: nejprve se chtěl naučit na jedné brusli a pak na druhé. Když mě v bazénu rodiče přestali hlídat, usoudil jsem, že to zkusím taky tak, a proto jsem si vzal jenom jeden nafukovací rukávek a vlezl do vody. Inu, začal jsem se topit. Přijde mi to dnes ohromně legrační a musí se nechat, že dál už si jen pamatuji, že jsem plaval normálně, takže několik vteřin zběsilé snahy vydržet nad hladinou možná skutečně nějaký účinek mělo.

V pozdějším věku jsem doufal, že podobné zážitky skončily s jízdou na kole, protože k té se také vážou různé jiné děsuplné zážitky. Nakonec jsem se pár let zpátky učil jezdit i na kolečkových bruslích. Naštěstí to nebylo králičí metodou. Celá zapeklitost je ale v obecnosti problému: když se chce někdo něco naučit, někdy to nejde, a je to proto buď vysloveně nudné, nebo je to přímo k vzteku. Když se teď mám naučit pracovat se 3D programem, situace je podobná. Musel jsem skočit a plavat. Jenže je úplně jedno, jestli jsem předtím třicet hodin procházel a zkoušel velmi kvalitní videotutoriály nebo odchodil osmnáct hodin kurzů. Jakmile chci něco udělat sám, rukávky jsou pryč a já se topím. Ne v bazénu, v moři. Celý den si klikám a přemítám, jak bych tak udělal to či ono. Nakonec se to povede a vidím, že to šlo za pět minut. Když frustrovaně prohodím židli monitorem, další dny jsem tak zhnusený, že to nemůžu ani vidět. Útěchou může být snad jedině vzpomínka, že jindy si klikám třeba i několik dní, než tomu přijdu na kloub, takže to šlo v podstatě dobře. 

Stovky investovaných hodin a pořád nebýt spokojený, to není jenom tak. Někdy se už trochu bojím, že na takovéhle dlouhodobé učení se už nemám nervy. Ale pak zase jdu a zkusím to znovu. A znovu. Postupně se zlepšuji. Jen mě mrzí, že to není jako s tím plaváním: jednou se trochu "zatopit" a pak už to umět. 

Harmonie - proměnné

Pracovat na zvláštní (dalo by se říct postmoderní) religiósní hře Harmonie je na jednu stranu parádní, na druhou je to chvílemi zoufale stresující až frustrující. Cíle totiž nejsou nastaveny zrovna nízko. Předmět navíc není kde obšlehnout. Tak se stalo, že už pár dní řeším vztah několika zásadních proměnných herního světa a snažím se změnit počítání, aby se to celé vůbec dalo hrát, protože původní návrh se v náhlém osvícení ukázal problematický. V poměru k cíli už padlo zhruba šest různých řešení. Na hrob jim mohu nosit leda čerstvé květiny. 

Vzhledem k úspěšnosti se na nejposlednější možné řešení dívám už jen s obavami: "Co když to v jedné ze čtyř zásadních situací selže? Co když to neprojde testem herní dynamiky? Co když si jen uvědomím, že to zásadně a nevhodně promění interpretaci hry či dojem ze hry?" 

Má to nějaká positiva? Ano i ne. Řešení postupně konverguje od složitějších řešení (úplná změna počítání, zavedení nového prvku) k naprosto decentním (částečná změna počítání, zhuštění funkcí stávajících prvků), což je skvělé, protože méně prvků a méně složitých, znamená snazší pochopení hry. Ale až to bude vyřešené, bude to asi vypadat naprosto banálně, což pocitu zadostiučinění příliš nepřidá: tohle jsi opravdu řešil skoro týden? 

Rozsáhlejší výpověď o pocitech z obhajoby

Lehce odpočatý, mohu hned na úvod povědět:

"Moi je suis le meilleur." :-D



Procházeje v mírně nostalgickém zaujetí staré a dávno zapomenuté skladby, narazil jsem na píseň z muzikálu, který zpracovává nepřekonatelného a nadčasového Malého prince, což pocity ještě znásobilo.

Malý princ je v mém životě totiž kniha vskutku výjimečná. Poprvé jsem ji ale nečetl, nýbrž slyšel, a to dokonce několikrát. Popravdě to nebylo kvůli náboženské úctě k dílu či z nějakého jasnozřivého vytržení. Vůbec ne! Ptal jsem se stále: "Co na tom ti lidé vidí?" A tak se stalo, že jsem si z Malého prince odnesl hlavně kulaté planetky, na kterých žijí neúměrně velcí lidé, nebo obráceně: že planety jsou tak malé, že se na nich lidé jeví jako titáni. Když jsem pak trávil prázdniny u babičky, dokonce jsem si takovou planetu sám nakreslil a po vzoru encyklopedistů jsem ji doprovodil podrobným popisem. Měla jen několik kilometrů a žil na ní křiklavě zelený mimozemšťan s fialovými kraťasy. To byl Malý princ.

Než jsem ho potkal podruhé, naučil jsem se číst a psát. Nebylo to ovšem nic excelentního. Vlastně to bylo tak špatné, že mě poslali k doktorovi, aby se zjistilo, jestli nemám dyslexii či dysortografii. Když mi řekli, že nějakou takovou poruchu sice mám, ale že jsem moc chytrý, že to mohu intelektem odstranit, že tudíž žádný polehčující dokument nedostanu, strašlivě jsem plakal. Nic na tom nespravilo útěšné: "Měl bys mít radost, že s tím můžeš něco dělat." A tak se stalo, že mě aura neschopnosti pronásledovala většinu mých gymnasiálních let, což jsou právě ta léta, kdy jsem hroznýše, beránka a lišku potkal znovu. Bylo to na hodinách francouzštiny a z četby si pamatuji pouze strašlivý strach, že mě vyvolají ke čtení a k překladu. Ale k hodinám francouzského jazyka se pojí také významný okamžik, kdy jsem z kontextu odvodil smysl slova, zatímco jiní tápali. Co jiní? Ti nejlepší francouzštináři! Dodnes si pamatuji podivuhodnou otázku: "Ty jo, jak to víš?" Věci se začaly proměňovat.

Snad bylo na Malého prince tenkrát příliš brzy nebo mě tehdy kvůli absenci jazykového citu brilantní formulace nedokázaly nadchnout. Naštěstí jsem se s ním setkal ještě potřetí: s princem Antoinem, s Malým princem v komiksu 300. Netrvalo dlouho a přečetl jsem také původní "předlohu". Od té doby vídám Malého prince v každém baobabu, v klasech obilí a v pohledu na hvězdy, které se umějí smát. Dokonce se mi několikrát zdálo, že jdu do knihkupectví a na pultech je strašlivě tlustá bichle s názvem Svět Malého prince, ve které bylo po vzoru mých dětských pokusů zpracováno tisíce malých a velkých planet s historií nesčetných individuí. Bylo to děsivé a ohromující zároveň. To už jsem byl zapálený student filosofie na vysoké škole, student sbírající stipendia, ačkoliv psaný projev byl z mého pohledu stále nedostatečný.

Během dalších let jsem Malého prince otevřel ještě mnohokrát, abych v něm pokaždé našel něco nového. Naposledy to byla geniální vytříbenost překladu. I kdybych si snad ze studia neodnesl žádné vědomosti, přeci jsem si odnesl alespoň něco. Výborně to shrnuje závěr posudku mojí bakalářské práce:

"Po jazykové stránce je práce výborná. [...] Stylisticky [...]
nemám, co bych vytkl. Jazyk práce je svižný, nápaditý a čtivý."

Když mi tedy tehdy psycholožka říkala, že bych měl být rád, že jazykové problémy mohu překonat, musím nyní, po mnoha a mnoha letech, říct: "Ano. Jsem."

Jak ve mně na fakultě vytvořili nezdravý habitus

Přibližně před hodinou jsem odevzdal bakalářskou práci. Popravdě řečeno se dostavila úleva, ale rozhodně ne pocit blaha. Je samozřejmě diskutabilní, jestli je to tím, že se nedostavil, nebo tím, že se celá práce věnovala tomu, že úleva ze strázně nijak slastná není, že se teď tudíž klamu. :-D Plně existující a reálné jsou nicméně knihy na mém stole. Vážně je to normální, seběhnout ihned a s nadšením ze Sekretariátu bakalářského studia do knihovny a vybílit ji? Půlka knih navíc ani není česky. A přesto mě těší, že tady jsou a že si je budu moct všechny přečíst, ačkoliv jsem ještě včera nechtěl vidět ani řádku. A tak musím na závěr konstatovat, že si přijdu nenormální.

Počet stran

Celý semestr se věnuji bakalářské práci, ale psát jsem ji z různých důvodů začal teprve před několika týdny. Už teď můžu říct, že nejzábavnější je počítat počet normostran. :-D Samozřejmě tím nemyslím, že by psaní zábavné nebylo - baví mě celý den a často nepřestane ani během spánku - nic se však nevyrovná přepočítání stránek: tu a tam připíšete několik vět, vyškrtnete nadbytečné odstavce a nakonec zjistíte, že je to celé ještě delší než na začátku. Kdo by se v takové situaci neusmál?

Lévy: Kyberkultura

"Poté co jsem se ujistil, že mám modem připojený k telefonnímu kabelu, jsem na obrazovce svého počítače kliknul na zvláštní ikonu, čímž se spustila procedura, kterou se spojuji se svým provozovatelem přístupu na Internet." (s. 78)

Kyberkultura od Lévyho poskytuje několik zajímavých informací, respektive odkazů, tj. údajů, které mě nasměrují k zajímavým autorům (např. Char Davies) a tématům ("objevování nevyslovených pravidel prozkoumáváním"), nad kterými se cele mimo obsah knihy budu moci zamyslet, ale čekal bych, že na přijímací zkoušky předepíšou  nadčasovejší literatury než je podivná zpráva, jejíž obsah musel být zastaralý už rok po vydání.

"Toto navigační sezení [u internetu] mi zabralo něco přes hodinu a myslím, že mě obohatilo mnohem více než četba jednoho nebo dvou běžných časopisů, která by trvala stejnou dobu." (s.82)

Libovolné sezení u internetu, které by mi zabralo hodinu, by mě obohatilo mnohem více než sedmihodinová četba knihy Kyberkultura. Zcela upřímně bych si raději provrtal hlavu vrtačkou, než abych daný titul dočetl do konce.

Únava

Práce na bakalářce (Motiv klamu podle Platóna a Arthura Schopenhauera) jsou v plném proudu a zřejmě už mi to dobře leze na mozek. Hlavní dílo A. Schopenhaura se jmenuje Svět jako vůle a představa (The World as Will and Representation). Soutěžní hru založenou na principu tíže jsem chtěl bez rozmyslu nazvat Anorganic Will. Název písničky jsem přečetl jako The Will Will Destroy You Young Mountain namísto This Will Destroy You - Young Mountain. Tohle jsou asi nejzřetelnější projevy, jakkoliv je toho mnohem víc. Z člověka doslova prýští naladěnost na vůli. Zdají se mi o ní dokonce i sny. :-D A přece to zatím nestíhám, jak by se mi líbilo...

Cubesis v zahraniční distribuci

Dnešek je v jistém smyslu skutečně velkým dnem. Cubesis, hra, na jejíž tvorbě jsem měl možnost se podílet, dnes vstoupila do prodeje na zahraničních distribučních kanálech. Na GamersGate a na Desuře. Nejde pro mě osobně o velkou událost ani tak proto, že se hra prodává, jako spíš proto, že jsme ji vůbec dokázali dostat do podoby, za kterou se nemusíme stydět. Zároveň je to zřejmě konec jedné dlouhé etapy.

Kdyby se snad nějaký Čech zeptal, jaké jsou rozdíly oproti verzi tuzemské, asi by to byl dlouhý seznam, ale primárně mohu říct, že hra využívá novější verzi Game Makeru, takže je celkově svižnější a doznala řadu programových vylepšení a čistek. Z toho viditelnějšího jsou to nové prvky, které hráči usnadní hraní: zpřehlední situaci. Pokročilejší možnosti nastavení obrazu a zvuku. A samozřejmě nová kola, konkrétně devět kol, která hráče uvedou do tajů možností hry ještě o něco hlouběji, navíc mu představí nové herní prvky: například řeku.

Trailer k anglickému vydání hry

(s hudbou Tomáše Olivy)

Samozřejmě hru nemohu nazvat dokonalou, ale přesto můžu, myslím, říct, že je nejlepší, jaká být mohla, jestliže přihlídnu k možnostem, jaké jsme s Ikkjuem (Janem Horáčkem) měli. Musím tu zřejmě zmínit především problémy s novou verzí Game Makeru (Studio 1.2), která mi v podstatě znemožnila práci na hře v čase, kdy jsem ho měl nejvíce. Popravdě na projektu nemohu pracovat doteď. Asi chápete, že velmi provizorní řešení v duchu: "nakódím to poslepu doma, a pak to upravíme do finální podoby u Ikkjua, až bude mít dovolenou", není nejvhodnějším způsobem práce. V jeden moment to dokonce vypadalo, že hru úplně zahodíme. 

Výše zmíněná skutečnost zároveň více či méně implikuje fakt, že současná podoba hry je definitivní. Takže jsme na velmi osvobozujícím konci dlouhé cesty. Jediné peripetie, které nás ještě čekají jsou případné slevové akce, popřípadě distribuce na GOGu, na jejichž finální vyjádření stále čekáme, nicméně prvotní reakce zanechává alespoň malou naději: "We’ve taken a look at Cubesis, it looks like a very original and interesting strategy title, with cool art style and engaging gameplay." Držte nám palce ještě v téhle věci. Byla by to skutečně kýžená odměna po letech ladění a vylepšování hry. 

Snad by bylo vhodné v několika obrazech připomenout, jak hra vznikla. 

červen 2007

leden 2010

dnes ráno (únor 2014)

Právě takováhle možnost srovnání mi vždy znovu připomene, že tvorba právě téhle hry měla smysl. Snad mohu říct i za Ikkjua, že jsme se oba naučili neuvěřitelné množství věcí. Zlepšení při práci s Game Makerem asi vidět není a moje zlepšení grafické je pro změnu vidět až příliš, ale co hodnotím jako podstatnější je schopnost pracovat se zpětnou vazbou hráčů, kteří hru testovali, schopnost lépe hru vysvětlit za pomoci tutoriálu, lépe balancovat hratelnost a nakonec také schopnost se na příště lépe připravit na všechnu tu mediální torturu, ať už tím míním samotné jednání s novináři, distributory a dalšími, nebo vůbec snášení jednotlivých názorů a náhledů na hru. Celkově je pro mě tedy největším přínosem velmi vydatná zkušenost tvorby, ničení, znovutvorby a kompromisu.

Abych to zakončil něčím kladným, velmi mě včera potěšil člověk, který si hru objednal dopředu a prohlásil, že Cubesis je jediná věc, která ho v daný moment dokáže odtrhnout od hry Banished. 

Na úplný závěr se ještě podělím o odkazy na distributory, pokud snad patříte mezi ty lidi, kteří si hru chtějí koupit a čekali na možnost pořídit ji jinde než na Click2Play. 

http://www.desura.com/games/cubesis

http://www.gamersgate.com/DD-CUBESIS/cubesis

https://indiegamestand.com/store/861/cubesis/

Díky za přečtení a užijte si hru! :-) 

Slovník cizích slov

Dnes už jsem narazil v textu asi na třetí slovo, které není v papírovém slovníku cizích slov z roku 94. Jedno z nich dokonce nebylo ani v internetovém slovníku abz.cz. To pak člověku skutečně začne běžet hlavou otázka: "Co že to, sakra, čtu?!"
Produkují vědci slova navíc zbytečně, nebo je na čase pořídit si nový slovník?
Každopádně mi to přijde nesmírně vtipné: texty "chytřejší" než slovníky.

Na sexu závislá – díl první a druhý

Na úvod je nutno říct, že jsem film shlédl převážně kvůli kamarádovi, který naznal, že by potřeboval k přijímačkám na uměleckou školu vidět něco odvážného, což jinými slovy znamená, že bych se na film sám od sebe nevydal. Jelikož jsem od filmu čekal převážně oplzlé a nic neříkající scény, o to větším překvapením bylo, jak geniální to celé je.

Komentář k dění.

Nadpis, "komentář k dění", není úplně přesný, protože v zásadě mluví jen o tom, že jde o komentář. Ale komentář čeho nebo lépe jakého dění?
Jde o zvláštní praxi, kdy jeden český server, který se nějakým způsobem zabývá vývojem her, nedá vědět o tom, že druhý takový server pořádá soutěž. Tenhle nerozum je navíc o to pozoruhodnější, že všechny stránky většinou zmíní zahraniční probíhající soutěže.

Možná se pletu, ale zdá se mi s ohledem na ten zvýrazňující bod, že se všechny ty stránky snaží vytvořit něco většího, a to v tom smyslu, že tvoří bránu k určitému vyžití herních vývojářů, ale ty brány - ať už jich je kolik chce - míří logicky všechny stejným směrem. Mít tedy soutěže druhého serveru jako tabuizované, to se mi nezdá moudré, protože je to v přímém rozporu s poskytováním kýžené služby.

Dobrým ilustračním příkladem by mohlo být město. Hypotetické město je obehnáno hradbami a má několik vstupů, bran. Hradby tedy vymezují z části uzavřený kolektiv, který sdílí nějakou svojí kulturu. Vstupní brány nabízí vstup v zásadě do toho stejného města, protože náměstí tam je jenom jedno a tvoří jádro, kvůli kterému tam všichni jdou. Je tam trh služeb, produktů a vůbec všechno takové dění. Bránu si člověk ale vybírá podle toho, odkud jde. Když jdu ze severu, nevstoupím jižní branou, a platí to i obráceně. Zřejmě se bude lišit socha nad bránou, asi se bude lišit i část města u té které brány. Je možné, že každému bude v této blízkosti hradeb milé něco jiného, podle toho si možná také bránu a bydlení ve městě vybere. Ani jedna tedy není objektivně horší, ani lepší. Náměstí je každopádně sdílené.
A co se děje, když se pořádá trh? Jsou na něm všichni. Dokonce i lidé, kteří nejsou nutně součástí města ani na jedné straně. A proč? Protože trh bez lidí je nesmysl a když všichni ví, že trh bude - plácnu zřejmě blbost - v den slunovratu, tak se všichni sejdou a vymění řadu zboží, zkušeností atd. Kdyby každý jeden přišel sám za sebe v jiný den v roce, nevyměnil by nic a nic by nedostal zpátky. Nic by mu to nedalo.

Takže jak je doufám z příkladu patrné, živná půda společností tvořících hry, ta bude dost podobná našemu trhu a jestliže nedochází k výměně informací o dění - např. pořádání soutěže, srazu, ačkoliv určitě nejde jen o to - a jestliže lidé, kteří o nějakém dění ví, nedají vědět ostatním, vlastně tím pak ta společnost podkopává sebe samu. Asi jako kdyby se květina - za předpokladu, že by to šlo - rozhodla, že hlínu, v květináči odstraní a bude v něm vegetovat jenom tak.

Z tohohle pohledu jsou tedy slovní spojení "ten z českých her", "kreveťáci", "sraz velkejch chytráků", atd. prostě zbytečná označení, která po mém soudu, mohou užívat jenom lidé naprosto míjející podstatu komunity a nebo lidé, kteří se mylně nechají svést většinovým názorem, té první skupiny, že na počtu proužků záleží, a že čím víc proužků, tím víc Adidas. To je samozřejmě blbost a byl bych rád, kdyby k tomu někteří lidé konečně došli, protože pak se ta takzvaná "vývojářská scéna" možná trochu zlepší.