pátek 29. ledna 2016

Držák na toaletní papír

Přišlo to na záchodě rychle, jako osvícení, což je s podivem, protože světlo se nám na toaletě rozsvěcí dost pomalu: neúsporné žárovky měly svou výhodu, ale ve společnosti řízené penězi je holt třeba pořizovat to úspornější. Jenže kdy má ještě smysl spořit a kdy utrácet?
Je to samozřejmě téma složité, ale byl bych radši, kdyby se občas u věcí, které jsou "na celý život", utratilo trochu víc, protože je-li věc na dlouho a nevzhledná, budete ji vídat často a nijak vás nepotěší. Třeba takový držák na toaletní papír. Ten náš je starý snad patnáct let, je světle šedé barvy, drobně kropenatý, a protože je plastový, přišel po jednom roce o obě krajní zakončení, což nevadí, protože funkci to nemění a protože se tak toaleťák lépe vyměňuje.
Pominu-li, že držák na toaletní papír je v podstatě zbytečný, domnívám se, že takováhle věc, která je na rozdíl od zásnubního prstýnku skutečně skoro "na celý život", by si pár korun navíc zasloužila. Nemám jasnou představu krásného držáku, ale vzhledem ke své praktické funkci a ke své trvalosti by mohl být klidně snad i z mramoru. Návštěva záchoda by pak byla zážitkem - jako když jdete do muzea, do kostela nebo navštívit palác. Na takovém záchodě by se pak dalo doopravdy trůnit, a to už za to stojí.

úterý 26. ledna 2016

Obrázek k narozeninám

Občas, když není čas nebo dojdou geniální nápady na kupované dárky, přicházejí na řadu obrázky. Jeden takový jsem kreslil před půl rokem také své milé k narozeninám. Má ráda hlodavce, jednou jsme spolu kreslili akvarelovou veverku a velmi si cenní podzimu. S trochou inovace jsem vymyslel scénu s veverkou a žaludem v březovém lese, a protože se žalud v lese bez dubů objeví jen těžko, někdo jí ho tam musel nechat. Jako malý poklad, jako dárek. 
Obrázek byl "zabalený" jako otevírací přání s červenou a bílou "paspartou". Doprovodil jsem jej krátkým vyprávěním na ručně dělaném papíře a decentním černým rámem, do kterého pak obrázek přišel pouze s červenou paspartou. 




úterý 19. ledna 2016

Blog na Blog.cz

Už je tomu asi měsíc, co jsem se pokoušel vytřískat maximum z designu blogu ve službě blog.cz. Zážitek to byl v pravdě vyzývavý, protože jde o službu zastaralou. Ačkoliv jde nastavit leccos, detailnější štelování počínající úpravou jednotlivých elementů pomocí css, jdoucí přes průhlednost v záhlaví a končící faviconem leží v říši science fiction. 



Doufám proto, že se mi i přes omezení podařilo doprovodit blog V křesle slušným atmosférickým designem, který evokuje klid, osobitost, ale také domáckost a vyrovnanost. 

A protože obsah bývá přemýšlivý, nápaditý a zábavný, vřele jej doporučuji k četbě. 

sobota 9. ledna 2016

Zdobnější diář za pár kaček

Jak se blížil Štědrý den, chtěl jsem vyřešit dárky. Jedním z nich byl také diář. Jak jsem chodil po různých obchodech, běželo mi hlavou: "Najít pěkný, účelný a skladný diář dnes nebude problém," a nechával jsem si to jako příjemnou třešničku na dortu. Jenže pak se staly dvě věci: nemohl jsem koupit diář za čtyři sta korun, protože bych za dárky pro danou osobu dohromady utratil moc, a to by úplně pokazilo celý dárek; zároveň jsem ale žádný vhodný diář v žádné cenové kategorii nenašel: byly buď ošklivé, velké nebo měly zvláštně uspořádané stránky. Aby toho nebylo málo, tohle byl dárek, který jsem skutečně musel koupit. Zachvátila mě panika.

Usoudil jsem, že buď koupím nejobyčejnější diář formátu A6, na který narazím, s tím, že ho upravím, nebo nějaký formálněji vypadající levný diář, který budu moci nechat, jak je. Obyčejný neměli, a tak jsem koupil ten formálně vypadající.

Oproti tomuto náhledu měl navíc oblé rohy.
Pár dní se mi zdálo, že je to dobré a že mám dárky vyřešené. Ale jeden večer jsem se na diář podíval a hlavou mi problesklo, že takovou vobludnost skutečně nikomu dát nemůžu. Druhý den jsem tedy diář rozlepil, respektive spíš opatrně odtrhl desky od jejich obsahu, a jal jsem se je potáhnout látkou. Látku jsem vzal takzvaně "patchworkovou" (myslím, že byste ji v klidu koupili dostatečné množství do padesáti korun a diáře by z toho byly tak tři). Chtěl jsem mít jistotu, že mi neprosákne příliš mnoho lepidla na textil, a tak jsem na látku ještě nažehlil jakousi prastarou vložku. Lepidlo jsem vždy pečlivě rozetřel a desky k látce lepil postupně (jedno křídlo, hřbet a druhé křídlo, levý kraj, pravý kraj, vršek, spodek).

Fotografie jsou opět pořízeny starým telefonem. Na ilustraci však, dle mého soudu, stačí.

Obsah desek, čili diář bez desek, samozřejmě nejde přilepit zpátky jenom tak, protože odtržený papír je různě pokrčený a zkrátka nevzhledný. Nejsnazší řešení je vzít bílou čtvrtku (stejně bílou jako papír) a nejprve ji přilepit na volný pokrčený list, který má ukotvit desky. Totéž opakovat na druhé straně a pak diář vlepit do desek. Já jsem neměl k disposici dostatečně kvalitní čtvrtku stejné barvy, a tak jsem raději zvolil barevné čtvrtky.

Ačkoliv to asi není vidět, látka má na sobě zlatý tisk




Samozřejmě je možné přidat stuhu jako záložku, případně papírovou kapsičku, jak je to teď moderní. Protože jsem měl doma látky, lepidlo i čtvrtky, stálo mě to skutečně jen diář a čas, avšak i při pořízení všech nutných pomůcek jsme, myslím, pořád poměrně daleko od ceny diářů značky Paperblank, přitom ale máme desky přibližně stejně hezké.


středa 6. ledna 2016

Krátká poznámka ke konstrukci pojmu "umění"

Když se lidé baví o umění, musejí mít také nějaké své určení toho, co to umění je a co to není, nějakou pracovní definici. Na něčem se lidé možná shodnou, a to tím spíš, čím nezainteresovanější jejich vztah k umělecké produkci je. Největší nesoulad, zdá se mi, vězí přímo u producentů děl.
"Je to, co dělám, jen dílo? Je to řemeslo? Je to tržní produkt? Je to vznešené umění? A co když to má od každého trochu?" Tím bych zhruba shrnul okruh základních otázek, které se s tím pojí. 
Ať už je ale odpověď na povahu umění jakákoliv, domnívám se, že vypovídá spíše o strůjci pojmu a o jeho kreativních snahách než o umění jako takovém. Lidé se často shodnou na kráse, v jiném okruhu lidí třeba na vyjevování myšlenek, idejí, absolutních pojmů či překračování současné kultury, čili na společenské kritice. Pokud chce ale někdo mezi umění zahrnout také takzvaný brak, frašku a trapnost, protože mu taková díla něco dávají a sám je plodí, bude jeho konstrukce celkem jistě vypadat jinak než ta, kterou vytvoří student dějin výtvarného umění. 
Z podobných debat si nyní tedy odnáším setkání s jinakostí a především se sebou samým, neboť se velmi jasně ukazuje, proč ve své konstrukci přistavuji příčky, které jindy (a velmi často) chybí. Naposledy jsem například využil příklad žebříku k ideám. Žebřík, který by byl přímo v díle (tedy nikoliv na cedulce vedle) a napomohl by lidem dílo pochopit. V poslední době tenhle rys akcentuji velmi velmi silně. Jenže obecnějším a standardnějším definicím je protikladný: vždyť se řídí davem, ne-li přímo trhem, spěje k průměrnosti a ploché líbivosti. Proti takové námitce samozřejmě nic nemám a pokládám to ji za oprávněnou, nikoliv však za nutně rozpornou s žebříkem, ačkoliv chápu, že se to tak může jevit. 
Abychom totiž něco pochopili, je někdy potřeba alespoň základně znát zkušenost a "svět" pisatele. Popustím-li uzdu fantasii, vyjadřuji-li svou zkušenost nejautentičtějším způsobem, vznikají různé nápady a práce, ale častěji jim lidé spíš nerozumí. Nerozumí jim bez vysvětlení vlastně snad nikdo a nikdy. Slyším-li tak často: "To je hustý, ale sám bych to nepochopil," nebo: "To by bylo skvělý, ale nikdo by to tam neviděl," může se pak někdo zlobit, že v konstrukci pojmu umění zařazuji také nutnost základní srozumitelnosti běžnému lidskému pohledu? Když už mám pocit, že vnímám něco zajímavého, co by stálo za zprostředkování, tj. uložení v médiu a nabídnutí dalším lidem, jaký by mělo smysl udělat to takovým způsobem, aby to nikdo nepochopil? Není nakonec zohlednění druhého podobné kultivaci řeči? V umělecké tvorbě se zachází se znaky, jde o jakýsi znakový systém (i kdyby se snad využilo znaku, který neznačí nic), podobně jako je znakovým systémem řeč. Odkazuji-li k možnému významu, je nakonec jedno, jakým způsobem. Některý projev však bývá na pochopení snazší než jiný. Snad nikdo nerozporuje nutnost přizpůsobit svou řeč publiku, ale jakmile se řekne umění a přizpůsobení divákovi, bývá hned oheň na střeše. 
Pro dnešek už konec apologie...